11.Legendy= Pokračování

16. července 2009 v 18:25 | AnEt.TečQa xD |  Eclipse- Zatmění
Od té doby byly potíže se studenými vzácné. Taha Akiho synové hlídali kmen, dokud jejich synové nebyli dost staří na to, aby zaujali jejich místa. Nikdy nebyli víc než tři vlci současně. To stačilo. Příležitostně přišel na toto území nějaký krvežíznivý, ale nečekaná přítomnost vlků ho vždy zaskočila. Stalo se, že někdy zemřel i někdo z vlků, ale už nikdy nebyli tak zdecimovaní jako tehdy poprvé. Naučili se, jak se studenými bojovat, a předávali si tu znalost dál, z vlčí mysli na vlčí mysl, z ducha na ducha, z otce na syna.
Čas ubíhal a potomci Taha Akiho už se nestávali vlky, když dosáhli dospělosti. Jenom ve vážné situaci, když byl nablízku nějaký studený, se vlci vrátili. Studení vždycky přicházeli po jednom a po dvou, a tak smečka zůstávala malá.


Pak přišla větší skupina, a vaši vlastní pradědečkové se chystali, že je odrazí. Ale jejich vůdce promluvil s Ephraimem Blackem jako člověk, a slíbil, že Quileutům neublíží. Jeho zvláštní žluté oči poskytovaly důkaz o jeho tvrzení, že nejsou stejní jako ostatní krvežízniví. Vlků bylo méně; studení nemuseli nabízet příměří, když mohli nad vlky vyhrát. Ephraim přijal. Krvežízniví svou smlouvu dodrželi, i když postupem času se k nim přidali další.
A jejich počet si vynutil větší smečku, než jakou kmen kdy viděl," řekl Starý Quil a jeho černé oči, celé utopené ve spoustě vrásek, jako by spočinuly na mně. "Samozřejmě až na časy Taha Akiho," dodal, a pak si vzdychl. "A tak synové našeho kmene znovu nesou to břímě a podstupují oběť, kterou před nimi podstupovali jejich otcové."
Všichni dlouho mlčeli. Žijící potomci kouzla a legend na sebe zírali přes oheň se smutkem v očích. Všichni, až na jednoho.
"Břímě," ušklíbl se tichým hlasem. "Mně to připadá ohromné." Quilův plný spodní ret se trošičku našpulil.
Seth Clearwater - oči vykulené oddaností a obdivem k bratrstvu kmenových ochránců - přes skomírající oheň přikývl na souhlas.
Billy se pochechtával, tiše a dlouze, a kouzlo jako by pohaslo v řeřavých uhlíkách. Najednou to byl zase jenom kroužek kamarádů. Jared hodil kamínek na Quila a všichni se zasmáli, když Quil nadskočil. Kolem nás se rozezvučela tichá konverzace, škádlivá a uvolněná.
Oči Ley Clearwaterové se neotevřely. Měla jsem dojem, že jsem na její tváři viděla něco jiskřit, snad slzu, ale když jsem se na ni o chviličku později podívala znovu, slza byla pryč.
My s Jacobem jsme nepromluvili. Jacob vedle mě tiše seděl a jeho dech byl tak hluboký a vyrovnaný, že jsem si myslela, že nemá daleko ke spánku.
Moje mysl byla tisíc let zpátky. Nemyslela jsem na Yaha Utu nebo na ostatní vlky, ani na krásnou Studenou ženu - tu jsem si dokázala představit až příliš snadno. Ne, myslela jsem na někoho, kdo nevládl žádným kouzlem. Snažila jsem si představit obličej té bezejmenné ženy, která zachránila celý kmen, třetí ženy.
Obyčejná lidská žena, bez nějakých zvláštních darů či schopností. Fyzicky slabší a pomalejší než všechna ta monstra v příběhu. Ale právě ona byla tím klíčem, tím řešením. Ona zachránila manžela, mladší syny, celý kmen.
Přála jsem si, aby si někdo pamatoval její jméno…
Něco mi třáslo paží.
"No tak, Bells," řekl mi Jacob do ucha. "My jsme tady."
Zamrkala jsem, zmatená, protože oheň jako by zmizel. Zírala jsem do nečekané temnoty, snažila se pochopit, kde jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už nejsem na útesu. Byli jsme s Jacobem sami. Stále mě objímal paží, ale už jsem neseděla na zemi.
Jak jsem se dostala k němu do auta?
"Ach, zatraceně!" vyjekla jsem, když mi došlo, že jsem usnula. "Kolik je hodin? Zatraceně, kde mám ten pitomý telefon?" Prohledávala jsem si kapsy, zuřivě a marně.
"Klídek. Ještě není ani půlnoc. A už jsem mu telefonoval místo tebe. Koukni - tamhle čeká."
"Půlnoc?" opakovala jsem hloupě, stále dezorientovaná. Zírala jsem do tmy a tep se mi zrychlil, když moje oči ve tmě rozeznaly obrys volva stojícího třicet metrů odsud. Sáhla jsem po klice u dveří.
"Tady máš," řekl Jacob a položil mi do druhé ruky malý předmět. Telefon.
"Ty jsi volal Edwardovi místo mě?"
Moje oči už si natolik zvykly, že jsem viděla jasný záblesk Jacobova úsměvu. "Usoudil jsem, že když si budu hrát na dobráka, vynese mi to víc času s tebou."
"Díky, Jaku," řekla jsem dojatě. "Vážně, děkuju. A děkuju, že jsi mě dnes večer pozval. To bylo…" Nenacházela jsem slova. "Páni. To bylo teda něco."
"A ty ani nezůstaneš, aby ses podívala, jak polykám celou krávu." Zasmál se. "Ne, jsem rád, že se ti to líbilo. Bylo to… moc hezké. Mít tě tady."
O kus dál ve tmě jsem zaznamenala pohyb - proti černým stromům vystupovalo něco bledého. Přechází?
"No, není trpělivý, viď?" řekl Jacob, když si všiml, kam jsem obrátila pozornost. "Tak běž. Ale brzy se zase vrať, ano?"
"Jasně, Jaku," slíbila jsem a s vrzáním otevřela dveře. O nohy se mi otřel studený vzduch a roztřásl mě.
"Spi sladce, Bells. S ničím se netrap - budu tě venku hlídat celou noc."
Zastavila jsem se s jednou nohou na zemi. "Ne, Jaku. Odpočiň si trochu, mně se nic nestane."
"Jasně, jasně," přitakal, ale znělo to spíš ochranitelsky než souhlasně.
"Dobrou, Jaku. Díky."
"Dobrou, Bello," zašeptal, zatímco jsem se vydala do tmy.
Edward mě chytil na hraniční čáře. "Bello," řekl hlasem plným úlevy a sevřel mě pevně do náruče.
"Ahoj. Promiň, že jdu tak pozdě. Usnula jsem a -"
"Já vím. Jacob mi to vysvětlil." Vydal se k autu a já jsem prkenně klopýtala po jeho boku. "Jsi unavená? Mohl bych tě nést."
"Je mi dobře."
"Tak honem pojeď domů a do postele. Líbilo se ti tam?"
"Jo - bylo to úžasné, Edwarde. Škoda, že jsi tam nemohl být taky. Ani to nedokážu vysvětlit. Jakův táta nám vyprávěl staré legendy a bylo to jako… jako kouzlo."
"Tak to mi o tom budeš vyprávět. Až se vyspíš."
"Nesvedu to správně," řekla jsem a pak jsem zeširoka zívla.
Edward se zasmál. Otevřel mi dveře, zvedl mě dovnitř a připoutal mě bezpečnostním pásem.
Rozsvítila se jasná světla a přejela přes nás. Zamávala jsem směrem k Jacobovým reflektorům, ale nevěděla jsem, jestli to viděl.
* * *
Té noci - když jsem se pozdravila s Charliem, který mě nehuboval tak, jak jsem očekávala, protože Jacob zavolal i jemu - místo abych se hned svalila do postele, vyklonila jsem se z otevřeného okna a čekala, až se Edward vrátí. Tu noc bylo překvapivě chladno, skoro jako v zimě. Na větrných útesech jsem si toho vůbec nevšimla; usoudila jsem, že to nebyla ani tak zásluha ohně, jako spíš toho, že jsem seděla vedle Jacoba.
Začalo pršet a ledové kapičky mi skrápěly obličej.
Byla příliš velká tma, aby bylo vidět víc než černé trojúhelníky smrků, které se ve větru nakláněly a otřásaly. Ale stejně jsem napínala zrak a hledala v bouřce jiné obrysy. Bledou siluetu, která se pohybuje černotou jako duch… nebo možná stín obrovského vlka… Moje oči byly příliš slabé.
Pak se v té noci něco pohnulo hned vedle mě. Otevřeným oknem vklouzl Edward, ruce ještě studenější než déšť.
"Je Jacob tam venku?" zeptala jsem se a otřásla se, jak mě objal.
"Ano… někde. A Esme je na cestě domů."
Vzdychla jsem. "Je tak studeno a mokro. Tohle je hloupost." A znovu jsem se otřásla.
Uchechtl se. "Zima je jenom tobě, Bello."
Zima byla i v mém snu, který se mi té noci zdál, možná proto, že jsem spala v Edwardově náručí. Zdálo se mi, že jsem venku v bouřce, vítr mi foukal vlasy do obličeje a oslepoval mi oči. Stála jsem na skalnatém výběžku První pláže a snažila se pochopit, co znamenají ty rychle se pohybující předměty, které jsem jenom nejasně viděla ve tmě na okraji pobřeží. Zpočátku tam nebylo nic než záblesky černé a bílé, které se k sobě rychle přibližovaly a zase tančily pryč. A pak, jako kdyby se měsíc najednou vyloupl z mraků, jsem viděla všechno.
Rosalie, mokré zlaté vlasy rozevláté a dlouhé až ke kolenům, se vrhala na obrovského vlka - jeho morda stříbrně zářila -, v kterém jsem instinktivně poznala Billyho Blacka.
Rozběhla jsem se, ale zjistila jsem, že se pohybuji neskutečně pomalým tempem spáčů. Snažila jsem se na ně zakřičet, říct jim, aby přestali, ale vítr mi trhal slova ze rtů a já jsem ze sebe nedokázala vydat žádný zvuk. Mávala jsem pažemi, doufala, že upoutám jejich pozornost. Něco se mi zablesklo v dlani a já jsem si poprvé všimla, že moje pravá ruka není prázdná.
Držela jsem dlouhou ostrou čepel, starou a stříbrnou, pokrytou suchou, zčernalou krví.
Ucukla jsem před nožem a oči se mi otevřely do tiché temnoty pokoje. První, co jsem si uvědomila, bylo, že nejsem sama, a tak jsem se otočila, abych zabořila obličej Edwardovi do prsou s vědomím, že sladká vůně jeho kůže zažene noční můru daleko účinněji než cokoliv jiného.
"Vzbudil jsem tě?" zašeptal. Slyšela jsem zvuk papíru, šustění stránek a slabé žuch, jak něco spadlo na dřevěnou podlahu.
"Ne," zamumlala jsem a spokojeně jsem si povzdechla, když mě pevněji objal. "Měla jsem ošklivý sen."
"Chceš mi ho vyprávět?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Jsem moc unavená. Možná ráno, jestli si ho budu pamatovat."
Cítila jsem, jak se roztřásl tichým smíchem.
"Ráno," souhlasil.
"Co to čteš?" zamumlala jsem, ne zcela probuzená.
"Na Větrné hůrce," odpověděl.
Ospale jsem se zamračila. "Myslela jsem si, že tu knížku nemáš rád."
"Nechala jsi ji tady," zamručel a jeho měkký hlas mě ukolébával do spánku. "Navíc… čím víc času s tebou trávím, tím víc se mi lidské emoce zdají pochopitelnější. Zjišťuju, že dokážu soucítit s Heathcliffem do takové míry, že se až sám divím."
"Mmm," vzdychla jsem.
Řekl ještě něco, něco tichého, ale já už jsem spala.
Druhý den se rozbřeskl do perlově šedého, bezvětrného rána. Edward se mě ptal na můj sen, ale já jsem si ho nedokázala vybavit. Jenom jsem si pamatovala, že mi byla zima a byla jsem ráda, že tam je, když jsem se vzbudila. Líbal mě, dost dlouho, aby mi vylétl pulz, a pak zamířil domů převléknout se a vzít si auto.
Byla jsem rychle oblečená, neměla jsem toho moc na výběr. Ten, kdo mi vybral koš na prádlo, dramaticky zúžil můj šatník. Kdyby to nebylo tak děsivé, bylo by to vážně k vzteku.
Když už jsem chtěla zamířit dolů na snídani, všimla jsem si odrbaného výtisku Větrné hůrky, který ležel otevřený na podlaze, jak ho tam Edward v noci upustil, založený na místě, kde poškozená vazba vždycky otevřela mou oblíbenou pasáž.
Zvedla jsem ho zvědavě a snažila se vzpomenout, co to Edward říkal. Něco o tom, že soucítí s Heathcliffem, zrovna s ním. To nemohla být pravda; to se mi muselo zdát.
Dvě slova na otevřené stránce upoutala moji pozornost a já jsem sklonila hlavu, abych si odstavec přečetla zblízka. Slova patřila Heathcliffovi a já jsem tu pasáž dobře znala.

Tady vidíte rozdíl mezi jeho city a mými: kdyby on byl na mém místě a já na jeho, ruku bych na něho nevztáhl - třebaže ho tak nenávidím, že mi život zhořkl jako žluč. Vy tomu nevěříte, co? Já bych jí nezbraňoval přátelit se s ním, dokud by o jeho přátelství stála. V tu chvíli, kdy by se ho nabažila, vyrval bych mu srdce z těla a vysál krev! Ale do té chvíle - a jestli mi nevěříte, pak mě neznáte - do té chvíle bych radši umíral v ustavičných mukách, než abych mu zkřivil jediný vlas!

Ta dvě slova, která přitáhla mou pozornost, byla "vysál krev."
Zachvěla jsem se.
Ano, určitě se mi muselo zdát, že Edward řekl o Heathcliffovi něco pozitivního. A tahle stránka pravděpodobně nebyla tou, kterou si četl. Kniha se mohla otevřít kdekoliv jinde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Návštěvnost xĐ

ClicQ x*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama