2.Stehy

14. července 2009 v 12:49 | AnEt.TečQa xD |  New Moon-Nový Měsíc

2.Stehy

Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. V jeho tichém, rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře z pohotovosti.
"Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven."
Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. "Tak pojď, Jaspere."
Jasper se marně snažil vymanit se z Emmettova ocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratra vyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.
Edward byl v obličeji bělejší než křída. Stál nakrčený nade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, že nedýchal.


Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera - udržovala přitom bezpečnou vzdálenost od jeho zubů - a pomáhala Emmettovi přeprat ho a dostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos a ústa.
Její srdcovitá tvář byla zahanbená. "Je mi to moc líto, Bello," zavolala na mě a honem šla s ostatními před dům.
"Pusť mě k ní, Edwarde," zamumlal Carlisle.
Uplynula chvilička a pak Edward pomalu přikývl a uvolnil svůj postoj.
Carlisle si klekl vedle mě a naklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem, a snažila jsem se ho uvolnit.
"Tady máš, Carlisle," řekla Alice a podala mu ručník.
Zavrtěl hlavou. "V ráně je moc skla." Naklonil se a utrhl dlouhý tenký pruh látky z bílého ubrusu. Obtočil mi ho kolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Z pachu krve se mi dělalo nevolno. V uších mi hučelo.
"Bello," oslovil mě Carlisle tiše. "Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?"
"Tady, prosím," zašeptala jsem. Kdyby mě vzal do nemocnice, nedokázala bych to v žádném případě utajit před Charliem.
"Přinesu ti brašnu," nabídla se Alice.
"Odneseme ji na stůl v kuchyni," řekl Carlisle Edwardovi.
Edward mě bez námahy zvedl a Carlisle mi přitom tiskl paži.
"Jak ti je, Bello?" zeptal se.
"Je mi dobře." Hlas jsem měla celkem klidný a vyrovnaný což mě potěšilo.
Edward měl tvář jako z kamene.
Alice už byla v kuchyni. Na stole ležela Carlisleova černá lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampička byla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli, druhou si přitáhl Carlisle a posadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.
Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit, pořád bez dechu.
"Jdi pryč, Edwarde," vzdychla jsem.
"Já to snesu," nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj byla mnohem horší než pro ostatní.
"Nemusíš si hrát na hrdinu," řekla jsem. "Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch."
Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal s rukou něco, co zabolelo.
"Zůstanu tady," rozhodl se Edward.
"Proč se musíš chovat jako masochista?" zamumlala jsem.
Carlisle se rozhodl zasáhnout. "Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe."
"Ano," souhlasila jsem honem. "Běž najít Jaspera."
"Tak budeš alespoň užitečný," dodala Alice.
Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, ale nakonec přikývl a tiše odběhl z kuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, se ještě nenadechl.
Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkoliv vymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, a tak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abych nemusela myslet a koukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu v jasném světle zlatě zářily. Cítila jsem v žaludku slabé záchvěvy nevolnosti, ale byla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která u mě byla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.
Kdyby Alice nestála v mém zorném poli, ani bych si nevšimla, že to nakonec vzdala a vykradla se z místnosti. S lehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.
"No, tak už to jsou všichni," povzdechla jsem si. "Že ale dokážu vyklidit místnost."
"To není tvoje vina," uklidňoval mě Carlisle s úsměvem. "Mohlo se to stát komukoli."
"Mohlo," opakovala jsem. "Ale obvykle se to děje mně."
Znovu se zasmál.
Jeho uvolněný klid byl v přímém kontrastu s reakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tváři sebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistými pohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání bylo slabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.
"Jak to dokážeš?" zeptala jsem se. "Ani Alice a Esme…" odmlčela jsem se a udiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejně důsledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.
"Léta a léta praxe," odpověděl mi. "Už ten pach skoro nevnímám."
"Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis z nemocnice vzal volno na dlouhou dobu? A nepřišel bys do styku s žádnou krví?"
"Možná." Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. "Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou." Vrhl na mě zářivý úsměv. "Na to mám svou práci moc rád."
Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem v ruce měla. Byla jsem v pokušení podívat se na tu rostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl v mém odhodlání se nepozvracet.
"Co tě na tom baví?" divila jsem se. Nedávalo mi to smysl - ta léta boje a sebezapření, která ho to stálo, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.
Jeho temné oči byly klidné a zamyšlené, když odpovídal. "Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje… mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidem zachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu. Někdy je i čich užitečným diagnostickým nástrojem." Pousmál se s jedním koutkem zdviženým.
Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránu a ujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval v brašně, aby našel další nástroje, a já jsem se snažila nepředstavovat si jehlu a nit.
"Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdy nebyla tvoje chyba," nadhodila jsem, zatímco jsem na kůži ucítila zase jiné tahání. "Mám tím na mysli, že ses o tohle neprosil. Nevybral sis takovýhle život, a přesto musíš tolik dřít, abys byl dobrý."
"Nevím o tom, že bych něco napravoval," oponoval mi zvesela. "Jak už to v životě chodí, prostě jsem se musel rozhodnout, jak naložit s tím, co jsem dostal."
"To zní tak jednoduše."
Znovu prohlížel mou paži. "Tak," řekl a odstřihl nit. "Hotovo." Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivně páchla; točila se mi z toho hlava. Sirup mi na kůži nadělal skvrny.
"Ale ze začátku," nedala jsem se, zatímco mi na ránu náplastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. "Jak tě vůbec napadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro vás přirozená?"
Rty se mu stočily do úsměvu. "Copak ti o tom Edward nevypravoval?"
"Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel…"
Obličej mu najednou zvážněl a já jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje. Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu - odmítala jsem si myslet kdybych byla - na jeho místě.
"Víš, že můj otec byl duchovní," vyprávěl, zatímco pečlivě uklidil stůl a pak všechno několikrát setřel mokrou gázou. V nose mě zaštípal pach alkoholu. "Měl poněkud drsný, přísný náhled na svět, o kterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil." Carlisle odložil všechnu špinavou gázu a skleněné střepy do prázdné křišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtl sirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.
"Promiň," omlouval se. "To by mělo stačit… Takže jsem s tou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co by ve mně vzbudilo pochybnosti o tom, jestli Bůh v nějaké podobě existuje. Ani odraz v zrcadle."
Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abych skryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzace nabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bych očekávala, když se vezme v úvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože k nim patřili jeho rodiče, ale neděli světil u řeky s rybářským prutem v ruce. Rennée si čas od času vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování s tenisem, keramikou, jógou a francouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejího náboženského zápalu stihla všimnout.
"Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně." Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucené užívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. "Ale doufám, že i pro nás má tenhle život nějaký smysl. I když připouštím, že je to běh na dlouhou trať," pokračoval vesele. "Na každý pád jsme zatracení. Ale mám v sobě takovou pošetilou naději, že nám snad bude připočteno k dobru, že jsme se snažili."
"Mně to pošetilé nepřipadá," zamumlala jsem. Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které já bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili i Edwarda. "A nevím o nikom, komu by to tak připadalo."
"Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí."
"Ostatní to takhle necítí?" zeptala jsem se překvapeně a myslela na jednoho konkrétního z nich.
Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. "Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh a nebe existují… a stejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro nás připravený nějaký posmrtný život." Carlisle mluvil velice potichu; díval se z velkého okna nad dřezem, oči ponořené do tmy. "Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši."
Okamžitě se mi vybavila Edwardova slova z dnešního odpoledne: pokud ovšem nechceš umřít - nebo co se to s námi vlastně děje. Žárovka nad hlavou mi zablikala.
"V tom je hlavní problém, viď?" uhodla jsem. "To proto je tak paličatý, pokud jde o mě."
Carlisle promluvil pomalu. "Dívám se na svého… syna. A vidím jeho sílu, dobrotu, jas, který z něj vyzařuje - a to posiluje mou naději, mou víru. Jak by mohlo neexistovat něco víc pro někoho, jako je Edward?"
Přikývla jsem vroucně na souhlas.
"Ale kdybych věřil, tak jako on…" Pohlédl na mě nevyzpytatelným pohledem. "Kdybys ty věřila v to, co on… Dokázala bys ho připravit o jeho duši?"
Způsob, jakým formuloval tu otázku, mi vzal vítr z plachet. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bych Edwardovu duši? Nešťastně jsem našpulila rty. To nebyla férová výměna.
"Už chápeš, v čem je problém?"
Zavrtěla jsem hlavou s paličatě zaťatou bradou.
Carlisle si povzdechl.
"Je to moje volba," trvala jsem na svém.
"Ale také jeho." Zvedl ruku, když viděl, že se chci hádat. "V tom, jestli se chce zodpovídat z toho, že ti to udělal."
"Není jediný, kdo to může udělat." Zkoumavě jsem na Carlislea pohlédla.
Zasmál se, aby odlehčil atmosféru. "Ale ne! Tohle si musíš vyřídit s ním." Pak si ale povzdechl. "V téhle otázce si nikdy nemůžu být jistý. Jinak si myslím, že vzhledem k tomu, s čím jsem se musel vypořádat, tak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Ale bylo správné odsoudit k prokletí tohoto života ostatní? To nedokážu rozhodnout."
Neodpověděla jsem. Představila jsem si, jak by můj život vypadal, kdyby Carlisle odolal pokušení změnit svůj osamělý život… a otřásla jsem se.
"To Edwardova matka mě přesvědčila." Carlisle teď téměř šeptal. Zíral nepřítomným pohledem z černých oken.
"Jeho matka?" Kdykoliv jsem se Edwarda zeptala na jeho rodiče, odpověděl tak akorát, že jsou dávno mrtví a že si na ně moc nepamatuje. Uvědomila jsem si, že i když s nimi Carlisle byl v kontaktu jen krátce, jeho vzpomínka na ně bude dokonale jasná.
"Ano. Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth Masenová. Jeho otec, Edward starší, se v nemocnici už neprobral k vědomí. Zemřel v první vlně chřipkové epidemie. Ale Elizabeth byla při vědomí téměř až do úplného konce. Edward se jí hodně podobá - měla také ten zvláštní bronzový odstín vlasů a její oči byly úplně stejně zelené jako ty jeho."
"On měl zelené oči?" zamumlala jsem a snažila jsem si to představit.
"Ano…" Carlisleovy okrové oči se teď vrátily o stovku let zpátky. "Elizabeth měla o svého syna nepředstavitelnou starost. Mařila svoje vlastní šance na přežití tím, že se ho ze svého lůžka snažila krmit. Čekal jsem, že on zemře první, byl na tom mnohem hůř než ona. Když nadešel její konec, bylo to velmi rychlé. Bylo právě po západu slunce a já jsem přišel, abych nahradil lékaře, kteří pracovali celý den. V tu dobu bylo těžké předstírat - všude bylo tolik práce, a já jsem nepotřeboval odpočívat. Jak jsem to nenáviděl, že se musím vracet k sobě domů a předstírat, že spím, když tolik lidí umíralo.
Napřed jsem šel zkontrolovat Elizabeth a jejího syna. Vytvořil jsem si k nim vztah - což je vždycky nebezpečná věc, vezme-li se v úvahu křehkost lidské přirozenosti. Okamžitě jsem viděl, že to s ní bere špatný konec. Horečku se nedařilo snížit a její tělo bylo příliš zesláblé, aby ještě vydrželo bojovat.
Nevypadala ovšem zesláble, když na mě pohlédla ze svého lůžka.
"Zachraňte ho!" nakázala mi sípavě, protože hlas už ji neposlouchal.
"Udělám všechno, co bude v mých silách," slíbil jsem jí a vzal ji za ruku. Horečku měla tak vysokou, že pravděpodobně nedokázala poznat, jak nepřirozeně studená je ta moje ruka. Na její kůži bylo studené všechno.
"Musíte," naléhala a sevřela mi ruku s takovou silou, že jsem si říkal, jestli náhodou přece jenom nepřekonala krizi. Její oči byly tvrdé jako kameny, jako smaragdy. "Musíte udělat všechno, co je ve vaší moci. To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda."
Vyděsilo mě to. Dívala se na mě těma pronikavýma očima, a na kratičký okamžik jsem si byl jistý, že zná moje tajemství. Pak ji horečka přemohla a ona už se neprobrala k vědomí. Do hodiny zemřela.
Strávil jsem několik desetiletí úvahami nad tím, že si stvořím někoho sobě blízkého. Jediného tvora, který by doopravdy věděl, kdo jsem, nejenom to, kým předstírám, že jsem. Ale nikdy jsem si to nedokázal ospravedlnit - udělat to, co udělali mně.
A teď přede mnou ležel Edward a umíral. Bylo jasné, že mu zbývají už jenom hodiny. Vedle něj byla jeho matka, jejíž tvář ani ve smrti nezískala poklidný výraz."
Carlisle to viděl celé znovu, století, které od té doby uplynulo, jeho vzpomínky nijak nepoznamenalo. Z jeho vyprávění jsem si to jasně dokázala představit i já - to zoufalství nemocnice, převládající atmosféru smrti. Horečkou rozpáleného Edwarda, z kterého uniká život s každou vteřinou… Znovu jsem se otřásla a rychle tu představu zaplašila.
"Elizabethina slova mi zněla v hlavě. Jak mohla uhodnout, co dokážu? Mohla by opravdu nějaká matka chtít pro svého syna něco takového?
Podíval jsem se na Edwarda. Ačkoliv byl na prahu smrti, byl stále krásný. V jeho tváři bylo něco čistého a dobrého. Přál jsem si, aby takový obličej měl můj syn…
Po všech těch letech nerozhodnosti jsem prostě jednal z náhlého popudu. Napřed jsem jeho matku odvezl do márnice a pak jsem se vrátil pro něj. Nikdo si nevšiml, že stále dýchá. Nebylo dost rukou, dost očí, aby personál pokryl i jen polovinu toho, co pacienti potřebovali. Márnice byla prázdná - alespoň od živých. Vykradl jsem se s ním zadními dveřmi a nesl jsem ho po střechách k sobě domů.
Nebyl jsem si jistý, co mám udělat. Rozhodl jsem se, že mu způsobím stejné rány, jaké jsem měl sám o několik století dříve v Londýně. Později jsem z toho měl výčitky. Bylo to mnohem bolestnější a zdlouhavější, než bylo nutné.
Ale nelitoval jsem. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Edwarda zachránil." Zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti. Usmál se na mě. "Asi bych tě měl teď odvézt domů."
"Já ji odvezu," řekl Edward. Přišel přes ztemnělou jídelnu nezvykle pomalým krokem. Tvář měl klidnou, nečitelnou, ale v očích měl podivný výraz, který se velmi silně snažil skrýt. Pocítila jsem v žaludku záchvěv nevolnosti.
"Carlisle mě může odvézt," řekla jsem. Podívala jsem se na své tričko; světle modrá bavlna byla úplně nasáklá mou krví. Na pravém rameni jsem měla tlustý nános růžové polevy.
"Já jsem v pohodě." Edwardův hlas byl nevzrušený. "Stejně se budeš muset převléct. Charlieho by klepla pepka, kdyby tě takhle viděl. Řeknu Alici, aby ti něco přinesla." Znovu se vykradl kuchyňskými dveřmi.
Nervózně jsem se podívala na Carlislea. "Je hrozně rozzlobený."
"Ano," souhlasil Carlisle. "Dnes večer se stalo přesně to, čeho se bojí nejvíc. Ocitla ses v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsme."
"To není jeho chyba."
"Ale ani tvoje."
Uhnula jsem před pohledem jeho moudrých krásných očí. S tím jsem nemohla souhlasit.
Carlisle mi nabídl ruku a pomohl mi vstát od stolu. Šla jsem za ním do obývacího pokoje. Esme už se vrátila; stírala podlahu na místě, kde jsem upadla - neředěným bělidlem, soudě podle zápachu.
"Esme, počkej, já to udělám." Cítila jsem, že jsem v obličeji zase jasně zrudla.
"Už jsem hotová." Usmála se na mě. "Jak se cítíš?"
"Je mi dobře," ujistila jsem ji. "Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali."
Oba se zasmáli.
Alice a Edward se vrátili zadními dveřmi. Alice ke mně spěchala, ale Edward se držel zpátky, výraz v jeho obličeji byl nerozluštitelný.
"Tak pojď," řekla Alice. "Najdu ti na sebe něco, co nevypadá tak děsivě."
Našla mi v šatníku u Esme tričko, které mělo skoro stejnou barvu jako to moje. Charlie si ničeho nevšimne, tím jsem si byla jistá. Dlouhý bílý obvaz na mé paži nevypadal zdaleka tak vážně, když už jsem neměla pocákané tričko.
"Alice," zašeptala jsem, když odcházela ke dveřím.
"Ano?" zeptala se také tiše a podívala se na mě zvědavě, hlavu skloněnou ke straně.
"Je to moc zlé?" Nebyla jsem si jistá, jestli můj šepot není jen marná snaha. Ačkoliv jsme byly o patro výš a za zavřenými dveřmi, možná mě mohl slyšet.
Tvář se jí napjala. "To ještě přesně nevím."
"Jak je Jasperovi?"
Povzdechla si. "Je z toho strašně nešťastný. Je to pro něj velká výzva a on nesnáší pomyšlení, že to nedokázal."
"To není jeho vina. Povíš mu, že se na něj vůbec nezlobím, viď?"
"Samozřejmě."
Edward na mě čekal u hlavních dveří. Jak jsem sešla po schodech dolů, beze slova je otevřel.
"Vezmi si svoje věci!" zavolala Alice, když jsem šla obezřetně k Edwardovi. Vytáhla zpod piána oba balíčky, jeden napůl otevřený, a můj foťák a vtiskla mi je do zdravé ruky. "Poděkuješ mi později, až je rozbalíš."
Esme s Carlislem mi tiše popřáli dobrou noc. Viděla jsem, jak se pokradmu dívají na svého apatického syna, stejně jako já.
Ulevilo se mi, když jsme se ocitli venku; spěchala jsem kolem lampionů a růží, které teď nevítaně připomínaly, co se seběhlo. Edward se mnou tiše držel krok. Otevřel auto na straně spolujezdce a já jsem bez protestů nastoupila.
Na palubní desce byla velká červená mašle, nacpaná do nového sterea. Utrhla jsem ji a hodila na zem. Edward vklouzl na druhou stranu a já jsem zatím zakopla mašli pod sedadlo.
Nedíval se ani na mě, ani na stereo. Ani jsme ho nezapnuli, a ticho jako by zesílilo náhlým zahřměním motoru. Jel velmi rychle temnou klikatou silničkou.
To ticho mě dovádělo k šílenství.
"Řekni něco," zaprosila jsem nakonec, když zabočil na hlavní silnici.
"Co chceš, abych říkal?" zeptal se odtažitým tónem.
Mluvil tak chladně, až jsem se přikrčila. "Řekni, že mi odpouštíš."
Ta věta mu ve tváři rozehrála emoce - záchvěv hněvu. "Odpouštím? A co?"
"Kdybych byla opatrnější, nic by se nestalo."
"Bello, ty ses řízla o papír - to si stěží zasluhuje trest smrti."
"Přesto je to moje chyba."
Moje slova otevřela stavidla.
"Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů - aniž by tě do nich někdo házel -, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali - a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější."
"Jak jsme se sakra dostali k Miku Newtonovi?" zeptala jsem se.
"K Miku Newtonovi jsme se dostali proto, že by pro tebe bylo mnohem prospěšnější, kdybys chodila s ním," zavrčel.
"To radši umřu, než bych chodila s Mikem Newtonem," protestovala jsem. "To radši umřu, než bych chodila s někým jiným než s tebou."
"Nebuď tak melodramatická, prosím tě."
"Tak ty nebuď směšný."
Neodpověděl. Zíral před sebe s ponurým výrazem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Návštěvnost xĐ

ClicQ x*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama