3.Motivace= Pokračování

16. července 2009 v 18:16 | AnEt.TečQa xD |  Eclipse- Zatmění
"To stačí, rozejděte se do tříd," ozval se za námi přísný hlas. "Běžte, pane Crowley."
"Jdi do školy, Jaku," zašeptala jsem úzkostlivě, jakmile jsem rozeznala ředitelův hlas. Jacob chodil do quileutské školy, ale co kdyby se dostal do průšvihu kvůli tomu, že vstoupil na náš školní pozemek bez dovolení, nebo něčemu podobnému.
Edward mě pustil, vzal mě jenom za ruku a znovu mě přitáhl za sebe.
Pan Greene se protlačil hloučkem přihlížejících, obočí nad drobnýma očkama se mu stahovalo jako zlověstná bouřková mračna.


"Myslím to vážně," hrozil. "Každý, koho tady ještě jednou nachytám, zůstane po škole."
Obecenstvo se rozptýlilo dřív, než dopověděl větu.
"Ach, pan Cullen. Máme tu nějaký problém?"
"Vůbec ne, pane řediteli. Právě jsme na cestě do třídy."
"Výborně. Zdá se, že vašeho přítele neznám." Pan Greene obrátil svůj rozhněvaný pohled najacoba. "Vy jste nový student?"
Pan Greene přejížděl Jacoba očima a já jsem poznala, že došel ke stejnému závěru jako všichni ostatní: nebezpečný živel. Potížista.
"Ne," odpověděl Jacob s výsměšným pousmáním na rtech.
"Pak navrhuji, abyste okamžitě opustil školní pozemek, mladý muži, nebo zavolám policii."
Jacobův úšklebek se změnil v široký úsměv. Pochopila jsem, že si představuje, jak ho sem Charlie přijede zatknout. Ten úsměv byl příliš trpký, příliš výsměšný, aby mi udělal radost. Tohle nebyl ten úsměv, na který jsem se tak dlouho těšila.
Jacob řekl: "Rozkaz, pane," zasalutoval, pak nasedl na motorku a kopnutím ji nastartoval přímo na chodníku. Motor zavrčel a pneumatiky zakvílely, jak se s motorkou ostře otočil. Za pár vteřin se Jacob rychle vzdaloval z dohledu.
Pan Greene při pohledu na to představení zaskřípal zuby.
"Pane Cullene, očekávám, že požádáte svého přítele, aby upustil od dalších neoprávněných vniknutí na školní pozemky."
"Není to žádný můj přítel, pane řediteli, ale vaše varování mu vyřídím."
Pan Greene našpulil rty. Edwardovy dokonalé známky a záznamy bez poskvrnky hrály jasnou roli v tom, jakým způsobem celý incident hodnotil. "Chápu. Jestli se obáváte nějakých potíží, milerád vám -"
"Není se čeho obávat, pane řediteli. Žádné potíže nehrozí."
"Doufám, že máte pravdu. No tak dobře. Jděte do třídy. Vy také, slečno Swanová."
Edward přikývl a táhl mě rychle za sebou k učebně angličtiny.
"Je ti natolik dobře, abys mohla jít do třídy?" zašeptal, když jsme byli z ředitelova dosahu.
"Ano," odpověděla jsem taky šeptem, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to není lež.
Jestli jsem se cítila dobře nebo ne, to teď nebylo vůbec důležité. Potřebovala jsem si s Edwardem okamžitě promluvit, a hodina angličtiny nebyla pro takový rozhovor zrovna ideálním místem.
Ale s panem Greenem v zádech jsme neměli moc na vybranou.
Přišli jsme do třídy o trochu později a rychle jsme se posadili na svá místa. Pan Berty recitoval nějakou Frostovu báseň. Našeho příchodu si nevšímal, nechtěl se nechat rušit v rytmickém přednesu.
Vytrhla jsem z bloku čistou stránku a začala psát, ale jak jsem byla rozčilená, můj rukopis byl ještě nečitelnější než obvykle.

Co se stalo? Řekni mi všechno. A odpusť si ty kecy o tom, že mě chceš chránit, prosím tě.

Podstrčila jsem psaníčko Edwardovi. Povzdechl si a začal psát. Trvalo mu to méně času než mně, ačkoliv svým krasopisem napsal celý odstavec, než mi posunul papír zpátky.

Alice viděla, že se Victoria vrací. Odvezl jsem tě z města čistě z opatrnosti - naprosto nehrozilo, že by se dostala někam do tvé blízkosti. Emmett a Jasper už ji skoro měli, ale ona má asi nějaký instinkt, kdy uhnout. Unikla jim přímo na quileutské hranici, jako kdyby ji četla z mapy. To, že se do toho vložili Quileuté, nám moc nepomohlo, protože Alice okamžitě přestala vidět. Musím uznat, že ji Quileuté taky mohli dostat, kdybychom se jim nepřipletli do cesty. Ten velký šedý si myslel, že Emmett překročil hranici, a začal se bránit. Na to samozřejmě zareagovala Rosalie, a všichni přestali s pronásledováním Victorie a postavili se na obranu přátel. Carlisle s Jasperem naštěstí celou situaci uklidnili, než se vymkla z rukou. Ale tou dobou už stihla Victoria vyklouznout. To je všechno.

Zamračila jsem se na písmena na stránce. Jeli v tom všichni - Emmett, Jasper, Alice, Rosalie a Carlisle. Možná dokonce Esme, ačkoliv se o ní nezmínil. A pak Paul a zbytek quileutské smečky. Jak snadno se to mohlo zvrhnout v bitku, ve které by stáli členové mé budoucí rodiny a mí staří přátelé proti sobě. Kdokoliv z nich mohl být raněn. Domnívala jsem se, že větší nebezpečí by hrozilo vlkům, ovšem když jsem si představila drobounkou Alici, jak bojuje s některým z těch obrovských vlkodlaků…
Otřásla jsem se.
Pečlivě jsem celý odstavec vygumovala a pak jsem na to napsala:

A co Charlie? Mohla jít po něm.

Edward zavrtěl hlavou, než jsem dopsala, zjevně s úmyslem zlehčit jakékoliv nebezpečí, které Charliemu hrozilo. Natáhl ruku, ale nevšímala jsem si ho a začala jsem zase psát.

Nemůžeš vědět, že ji to nenapadlo, protože jsi tam nebyl. Ta Florida byl špatný nápad.

Sebral mi papír zpod ruky.

Nehodlal jsem tě tam postlat samotnou. S tvým štěstím by nepřežila ani černá skříňka.

Tak jsem to vůbec nemyslela; ani mě nenapadlo, že bych jela bez něj. Myslela jsem to tak, že jsme tu měli zůstat spolu. Ale jeho odpověď mě zavedla jinam a trochu se mě dotkla. Jako kdybych nedokázala přeletět Státy, aniž bych zavinila pád letadla. Velká legrace.

Tak řekněme, že letadlo kvůli mé smůle opravdu začne padat. Co bys s tím asi tak hodlal dělat?

Proč by letadlo padalo?

Snažil se teď skrýt úsměv.

Piloti jsou namol.

To je snadné. Řídil bych ho sám.

Samozřejmě. Našpulila jsem rty a zkusila to znovu.

Oba motory vybuchly a my se snášíme ve smrtících spirálách k zemi.

Počkal bych, až bychom byli blízko země, pořádně bych tě chytl, odkopl stěnu letadla a vyskočil. Pak bych s tebou běžel zpátky na místo nehody a tam bychom se potáceli jako dva největší šťastlivci na světě, kteří jediní přežili.

Zírala jsem na něj neschopna slova.
"Co je?" zašeptal.
Zavrtěla jsem v údivu hlavou. "Nic," vyrazila jsem ze sebe. Vygumovala jsem celou konverzaci a napsala jsem další řádek.

Příště mi to řekneš.

Věděla jsem, že bude nějaké příště. To schéma se bude opakovat tak dlouho, dokud někdo neprohraje.
Edward se mi dlouho díval do očí. Přemítala jsem, jak můj obličej asi vypadá - připadal mi studený, takže se mi krev do tváří ještě nevrátila. Řasy jsem měla stále mokré. Povzdechl si a přikývl.

Dík.

Papír mi zmizel zpod ruky. Vzhlédla jsem s překvapeným mrkáním, právě když pan Berty přicházel uličkou.
"Máte něco, oč byste se s námi rád podělil, pane Cullene?"
Edward nevinně vzhlédl a podával mu list papíru, co měl na deskách. "Svoje poznámky?" zeptal se zmateně.
Pan Berty přejel očima poznámky - bezpochyby dokonalý přepis své přednášky - a pak zamračeně odkráčel.
Bylo to později, při matematice - jediné hodině, kterou jsem neměla společně s Edwardem -, když jsem zaslechla, co se povídá.
"Sázím na toho velkého indiána," říkal někdo.
Vzhlédla jsem a uviděla Tylera, Mika, Austina a Bena, kteří měli hlavy skloněné dohromady, ponoření do hovoru.
"Jo," zašeptal Mike. "Viděl jsi, jak je ten Jacob veliký? Myslím, že by Cullena dovedl složit." Mikovi bylo z hlasu poznat, jak by ho ta představa potěšila.
"To si nemyslím," nesouhlasil Ben. "Na Edwardovi něco je. Je vždycky tak… sebejistý. Mám pocit, že se o sebe dokáže postarat."
"Já souhlasím s Benem," přidal se Tyler. "Navíc, kdyby ten druhý Edwarda vytočil, znáte ty jeho starší bratry, ti by se do toho určitě zapojili."
"Byl jsi někdy poslední dobou v La Push?" zeptal se Mike. "My jsme s Lauren jeli před pár týdny na pláž a věř mi, Jacobovi kamarádi jsou stejně velcí jako on."
"Týjo," řekl Tyler. "Škoda, že se nic nesemlelo. Už se asi nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo."
"Mně to tak nepřipadalo," namítal Austin. "Možná ještě uvidíme."
Mike se zakřenil. "Má někdo chuť si vsadit?"
"Deset na Jacoba," řekl Austin okamžitě.
"Deset na Cullena," vpadl do toho Tyler.
"Deset na Edwarda," souhlasil Ben.
"Jacob," řekl Mike.
"Hele kluci, víte, kvůli čemu to vlastně bylo?" napadlo Austina. "To by mohlo mít vliv na sázky."
"To si hravě domyslím," řekl Mike a vrhl na mě pohled ve stejnou chvíli jako Ben a Tyler.
Z jejich výrazů jsem poznala, že si nikdo z nich neuvědomil, že jsem byla na doslech. Všichni se rychle podívali jinam a honem šustili papíry na lavicích.
"Pořád říkám Jacob," zamumlal Mike šeptem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Návštěvnost xĐ

ClicQ x*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama